Na úvodní stránku

Dnes je sobota
07.12.2019






Bití dětí na školách – ano či ne?

Redakční poštou

14.05.2013

Výchova

Přečteno: 4761

Komentářů: 5


Narazil jsem na zajímavý článek na jednom blogu. Rozumně rozebírá pro a proti výprasku jako výchovného prostředu dětí.


Výchova - Bití dětí má svůj výchovný efekt a zároveň by se nic nemělo přehánět. To je tedy i můj názor – nejsem proti tomu zbít dítě, když udělá blbost, má to ovšem svá „ale". Bití by podle mého mělo být „poslední štace“. Většinu věcí dítě pochopí, pokud se mu dostatečně vysvětlí a ano, někdy i opakovaně. Mlátit dítě preventivně má podle mého opačný účinek, než je „správná výchova“. Je to jako se sprostými slovy – pokud jich je mnoho, je člověk za sprosťáka. Pokud ale padne sem tam jedno a dobře použité, je to koření jazyka, které příjemně potěší, zaskočí, zpestří. Také je potřeba rozlišovat o jak staré dítě se jedná. Malému dítěti plácnutí po zadku řekne krystalicky jasně a s okamžitou platností, že „takhle tedy NE“. Mluvit na něj jak a proč je to špatně se často míjí účinkem, jednak proto, že nemusí zcela rozumět a jednak proto, že verbální pokárání nemusí chtít přijmout. A pokud nechce, pustí to druhým uchem ven a má „splněno“, kázání si vyslechl a jedeme dál. Dobře mířené ráně se ale těžko utíká, jako rodiče tedy nejsme „v moci dítěte“, zdali nás laskavě akceptuje či nikoliv. Cestuji poměrně hodně po světě a mám tak možnost na vlastní oči vidět, jak vypadá „nenásilná výchova v praxi“ – je to obtěžující a nervově vysilující nejen pro rodiče, ale i pro jejich okolí. Takže s ohledem na věk by měl počet „plácnutí po zadku“ klesat, protože dítě už by mělo mít základní mantinely jak se chovat a co komu říkat. V prepubertálním a pubertálním věku už by to tedy měla být poslední, nejvyšší forma trestu, používaná ve výjimečných případech. Je ovšem otázka subjektivity, co komu přijde jako „výjimečný případ“. Já jakožto tvor benevolentní si zatím neumím příliš představit, že bych svojí „čerstvě získané dceři“ jednu fláknul. Je vychovaná a tím pádem její drobné „akce“ nejsou důvodem pro takovou mojí "reakci". Chová se přiměřeně svému věku, neubližuje ostatním, není nevycválaná – prostě je to normální dítě se vším, co k tomu patří. Pokud by se jí ale v hlavě něco hnulo a udělala nějaký „úlet“, tak bych z pozice své autority neváhal a trest by přišel rychle. Věřím, že pokud máte ke svému i „svému“ dítěti vztah a ono k vám, tak takovéto „dramatické konflikty“ a „malá osobní neštěstí doprovázená pláčem“ rychle vyčistí vzduch a člověk se tak opět rychle může věnovat láskyplnému přístupu. Nemusí být doma dusno několik dní, tichá domácnost, zákaz vycházení, televize, počítače, a tak dál. Za „mých mladých let“, kdy jsem procházel školní docházkou jsem díky svému rošťáctví schytal od učitelů nejeden pohlavek či dokonce facku až se mi zatmělo před očima a ano – byl jsem naštvanej, ublíženej, uraženej, svým způsobem i poníženej, ALE... Nakonec jsem zjistil, že jednak dostat facku není až takový ponížení, i když klukovi vytrysknou slzy tak to není hanba, jenom důkaz že to byla rána jako kráva. No a jednak že je lepší jednu chytit a mít okamžitě jasno a „čistej štít“, než si nechat psát poznámky, dvojky z chování a vláčet sebou tyhle „administrativní a byrokratický“ tresty jakou jsou poznámky a důtky napříč ročníkama a školama. Stejně tak doma jsem byl bit jako žito, ale pouze v případech kdy bylo jasné a zřejmé moje lajdáctví. Tehdy jsem to nechápal, zpráva kterou jsem si převzal z těchto trestů byla „dělej si úkoly, pokud ti to nejde tak udělej maximum co můžeš, jinak bude sekec-mazec - čertův tanec“. Moje tehdejší optika se tedy soustředila na podání výkonu očekávaným způsobem, jakkoliv jsem si mohl myslet, že když mi něco nejde, tak je prostě nespravedlivý to dělat, když vynikám v něčem jiným. Ale úkoly se dělat musí. Život není jenom to dobrý, co si vybereme, ale i to zlý co přijde a udělat se musí. Pod rodičovskou péčí a ochranou je tahle „drsná láska“ potřeba, protože co člověk jako dítě opravdu musí, přestože nechce? Prakticky nic, rodiče zařídí všechno, od existenční jistoty až po zábavu. Jakkoliv jsem tedy tohle bití doma logicky nesnášel až do té míry, že jsem se jednoho dne postavil tátovi na odpor a naše pranice skončila "milosrdnou remízou“ a tátovo rozbitými švýcarskými hodinkami, dneska jsem mu vděčný že tuhle peripetii se mnou podstupoval. Nikdy jsem v našem "boji" nechtěl vyhrát, nechtěl jsem tátu porazit, ale ani "dostat zase na frak". Tahle naše remíza byla vítězstvím pro oba, od té doby na mě nevztáhl ruku, ale já se od té doby musel naučit používat mozek a překonávat se sám od sebe. Naučit se sebemotivaci. Byla to vratká procházka po ostří nože a dneska chápu, jak upřímná byla jeho slova, že ho to bolí víc než mě a že to dělat nechce, ale dokud nezačnu fungovat jak mám, že to dělat bude. Nebyl jsem jednoduchý dítě a nejsem jednoduchej člověk, ale bití mi dalo cenné životní lekce a jasně dané mantinely, aby ze mě v životě nebyl flákač a bolístkář, lempl co se pořádně umí jenom vymlouvat a házet vinu na ostatní. Drsná láska funguje a je podle mě nedílnou a důležitou součástí péče o rodinu.

„Technika hole“ – Jak „pořádně“ zbít dítě, aniž by mu člověk ublížil? Protože jsem si prošel pár bitkama a dostal jsem i „pár výchovnejch“, zde je mé doporučení pro eventuelně tápající: Do hlavy nééé! Hlava je z biologického hlediska největší „senzor“ – je zde centrum sluchu, čichu, chuti, zraku i hmatu, čili všech pěti smyslů. Chcete svoje dítě disciplinovat tak, abyste mu ublížili? Asi né, že jo. Takže zapomeňte na facky, jakkoliv to k tomu svádí. Drobný pohlavek zezadu by se asi ještě snesl, ale hlavně né ránu, že si dítě dá čelíčko o stůl! Uvědomte si, že nejspíš budete jednat v afektu a že máte dlaň jako pádlo v poměru k dětské hlavě. Chtěli byste VY dostat facku pádlem? Trestání je zároveň druh boje, dítě nebude čekat „až jí schytá“, vidí že jste vytočení do červených otáček a bude se snažit ráně vyhnout. Při tomto konfliktu zájmů (vy – úder, dítě – úhyb) se tak může lehce stát, že dáte facku přes ucho a tlakovou vlnou poškodíte bubínek, dlaní trefíte nos a v lepším případě „poteče malinovka“ – v horším dojde ke zlomení chrupavky nosu, nebo že nehtem jenom tak lehce „štréchnete“ oko. Bože chraň. Z pozice dospělého máte nejen fyzickou převahu, ale především morální zodpovědnost. Vy jste ten, kdo rozhoduje o tom, kam rána padne, jakou silou a kolikrát, to jsou věci které ovlivnit můžete, ale jsou i věci, které neovlivníte a můžou vás pak dlouho mrzet. Blbá náhoda a zraněné dítě vlastní vinou je jednou z nich.

Pokud je tedy dítě menší, útočte na zadek – je to měkká tkáň, která výprasku odolá bez většího rizika trvalých následků. Pokud je už dítě větší, snažte se ho nejprve imobilizovat tak, aby nemohlo „vrátit ránu“. Je to nejen praktické pro váš vlastní organismus, ale především tím psychologicky dáte najevo svojí převahu, což je účel. Pokud se vám to povede, zkuste opět zadek, zadní část stehen, eventuelně plácnout naplocho dlaní přes záda. Bolí to jako čert a na rozdíl od zaťaté pěsti to nezlomí žebra, nevyrazí dech, nebo plotýnku. Neútočte na předek dítěte. Není tam jednak nic, co by si dítě nemohlo zoufalými pokusy ubránit pomocí kopání, škrábání a pružnosti těla a jednak – na stehna zepředu se nedostanete, bít přes holeně hrozí opět zraněním a co proboha chcete dělat na břiše, hrudi nebo podbřišku? Doufám, že nic. Pokud se vám tedy vysloveně nezadaří a dítě skončí na zádech čelem k vám a nebude způsob jak ho obrátit, prostá imobilizace stačí. Vžijte se do role dítěte, kdy jste chycení tak, že se nemůžete hnout a brunátný rodič vám řve do obličeje – žádná hitparáda, co? Nebojte, bude si to pamatovat. ;) Pro vášnivé typy upozorňuji – prosím, žádné škrcení. Dítě z vás má mít hrůzu, ale nesmí se nikdy bát o život! Vy jste rodič, vy jste ten, kdo jeho život chrání a kdo o něj pečuje nadevše na světě, pokud dítě pozná z vašich rukou strach o život, praskne mezi vámi křehké pouto důvěry a intimity a upřímně nevím, zdali se taková prasklina dá nadosmrti vyléčit a napravit. Ve vztazích existují jednosměrky ze kterých už se nevrací, tohle je jedna z nich, bacha na ní.

Škola a právo výběru – Po předchozí, poněkud grafické a brutální kapitole bych se vrátil zpět na teoretickou úroveň dotazem: Pokud byste měli jako rodič možnost dát dítě na školu, kde budou mít učitelé svolení dítě bít, dali byste ho na takovou školu? Chápu, že „není bít jako bít“ a jako rodiče rozhodně nechceme, aby naše ratolesti někdo bil „zbůhdarma“ a takové riziko by zde bylo. Aby se tedy toto riziko minimalizovalo, byly by v takové škole „sportovní kamery“ na hlavě každého učitele, takové ty kamery které používají sportovci pro záznam svého výkonu z vlastní perspektivy. Při disciplinaci by tak bylo dokumentovatelné PROČ byl dotyčný zbit a JAK byl trest proveden. Syčáci by tak měli minimalizovanou možnost terorizovat učitele, učitelům by méně „ujížděly nervy“ a pokud by už jim ujely, existoval by časosběrný záznam, proč se tak stalo. Jako rodič bych takovou školu uvítal, protože by se zde „spratkovitost“ snižovala na únosnou míru. A pokud by byly i kamery ve třídách, tak bych se mohl občas juknout co jim zrovna učitel(ka) vykládá a jak probíhá výuka, což by mne opravdu zajímalo. Mohl bych si pak povídat s dítětem o tom, co mě konkrétně zaujalo v jeho výuce a nemusel bych z něj páčit informace obligátní otázkou „Tak co, co nového dneska ve škole?“, na kterou dostanu stejně obligátní odpověď „Nic.“ Pokud bych nebyl malý vyšetřovatel, tak bych mohl lehce nabýt dojmu, že moje dítě chodí do školy poporůst o pár milimetrů a sníst svačinu a tím to končí. Ale všichni víme, že škola je plná zážitků, lítání po chodbě, mezilidských vztahů, drobných nespravedlností a především – nových věcí ve výuce. A tak se díky své „dceři“ i já, ostřílený pardál, prořezávající se džunglí informační dálnice jako Rambo s nožem v ruce, dozvím, že nevím, jak se třeba rozmnožují chobotnice. Nebo že krakatice mají jedny z největších očí v živočišné říši. Tedy ne, že by mi to k něčemu bylo, akvárko mi uschlo již před lety a nechystám se na chov chobotnic, ani jim „při tom“ nechci svítit – ale je hezké to vědět. Přispívá to k mému dobrému pocitu a rozšiřuje to obzory. Přímý dohled nad výukou by mi tak zároveň dal možnost soukromě konfrontovat učitele s názory a věcmi, se kterými nesouhlasím, kterým nerozumím, nebo které bych podal jinak, dal by mi možnost aktivně se podílet na výuce. Aniž bych tím nějak výrazně zanedbával svoje pracovní povinnosti. Zároveň mi to dá možnost bavit se s "dcerou" o tématech o kterých se učí a výrazně to rozšíří záběr toho, o čem si s ní tak rád povídám. Čili všeho možného. :)

Abych to tedy shrnul, vím, že „audiovizuální interaktivní“ škola je (alespoň zatím) utopie, přijde mi to jako hezká představa. Zároveň mi to přijde jako sice nedokonalé, ale přesto jisté řešení problému zvyšující se agresivity na školách a zvyšující se ztrátě přirozené autority učitelů. Škola není „odkladiště dětí“, ale líheň osobností a já chci mít ze „svého“ dítěte osobnost i za cenu, že občas dostane po prdeli za drzost, ubližování nebo ponižování ostatních. Tedy ne, že by to moje současná „dcera“ dělala, ale zametám si nejprve před vlastním prahem. A zároveň se těším na diskusi, kterou toto téma jistě vyvolá. ;)

Zdroj: http://reichel.blog.idnes.cz/c/138994/Biti-deti-na-skolach-ano-ci-ne.html


Sdílet na Facebooku

Diskuse k článku

Přidej svůj názor

Bez nadpisu

15.08.17 00.12

Avalanche

RE:Vyprasky v skole

15.01.15 20.17

Jozef

RE:Bez nadpisu

15.01.15 16.36

Jozef

Vyprasky v skole

28.12.14 19.37

Petra

Bez nadpisu

08.09.13 21.14

Číst komentáře



Zpět


Provozuje Miroslav Pařízek aspol
Všechna práva vyhrazena ©2012
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.